O piercingu do pupíku

PIERCING PUPÍKU (vhodný šperk: banánek z oceli, banánek se stříbrným přívěskem)

Piercing pupíku patří k těm nejméně bolestivým a nejčastějším. Aplikace je snadná. Vzhledem k měkké tkáni se od ostatních piercingů liší pouze delší dobou hojení.

Piercing pupku patří snad k nejfrekventovanějším. Provedení vyžaduje pečlivost vzhledem k tomu, že pupek je velice variabilního tvaru, rozměru apod. To je však vyváženo výrazným estetickým efektem. Hojení je dlouhé, z velké části ovlivnitelné péčí klienta o piercing. Rizika při standardním zákroku a ošetřování jsou minimální. Piercing noste zalepený minimálně dva týdny. Jde možná o nejdéle se hojící piercingy a k úplnému vyhojení potřebuje i déle než rok, proto i když si budete po 2 měsících myslet, že je naprosto zahojený, není to tak a je potřeba ho po tento rok stále brát jako místo, kudy může infekce vniknout do těla.

Každý máme jinak tvarovaný pupík a taky zdaleka ne u kteréhokoliv pupku může být proveden úspěšný piercing. V době nitroděložního období vývoje plodu je plod zásobován krví bohatou na kyslík prostřednictvím placenty cestou pupečníkové žíly, která prochází pupečníkem na spodní plochu jater. Po porodu, kdy je pupečník podvázán, se mění podvázaná pupeční žíla v neprůchodný vaz probíhající od pupku (který se stává vlastně po porodu většinou vtaženou jizvou) na spodní plochu jater. Tyto anatomické poměry jsou velice důležité z hlediska piercingu. K těmto problémům může docházet tehdy, pokud je poškozena jizevnatá část pupku, tedy zbytek původní pupeční šňůry, kdy vystouplý pupek neobsahuje většinou dostatek kůže, podkoží a tukové tkáně, kterými za normálních okolností prochází piercing. Zkušený piercer toto samozřejmě nedopustí.

 Za normálních okolností se tvoří vrstva z epiteliálních buněk uvnitř piercingového kanálu - tedy mezi vchodem a východem z rány a hlavním smyslem této skutečnosti je vlastně snaha organismu ochránit tělo před cizím tělesem, kterým je momentálně nový piercingový šperk. Epitelové buňky tvoří postupně vrstvu ve tvaru trubice či válce v průběhu vnitřní strany piercingu. Tento proces obyčejně probíhá cca po dobu 6-8 týdnů. Po vytvoření této vrstvy se část kolem šperku může smrštit. Může být poté snadno poškozena či natržena, proto není vhodné násilně otáčet šperkem bez předchozího koupání v teplé vodě či za pomocí obkladů, čímž dochází k roztažení kůže a tím i k uvolnění piercingového kanálu a umožnění rotace.

Všechny piercingy produkují tkáňový mok během fáze hojení. Je to lepkavá čirá či lehce jantarová tekutina zasychající v okolí východů a na povrchu šperku ve formě jakýchsi stroupků zvaných krusty. Tato tekutina by neměla být zaměněna s hnisem. Ten je totiž žlutý či zelený. Když je epitelová vrstva vytvořena, musí následně zpevnit, zesílit a rozšířit se. Tento proces mnohdy trvá 6 měsíců až rok. Až se stane piercing více soudržným, dochází k zakulacení východů směrem dovnitř a celkově se piercing stává pružnějším a uvolněnějším v okolí šperku. Až v této fázi definitivního vyhojení je možné bez následků zaměnit stávající šperk za jiný. Ač po zhojení již piercing nezarůstá a tedy se neuzavírá, vlivem pružnosti tkáně dochází rychle ke smrštění a zavedení šperku bez použití vhodných zavaděčů je mnohdy nemožné.

Piercing pupku v těhotenství si lze většinou ponechat až do cca 6. měsíce gravidity, ovšem poté se zvětšuje objem břicha a tím i rozsah kůže, jíž prochází piercing, že je nutno šperk vyjmout a pokud má být zachován, je možno provléci piercingovým kanálkem nylonovou šňůru, jež po dobu těhotenství zamezí uzávěru piercingu. Po porodu lze šperk pomocí zavaděče bez větších problémů vrátit na původní místo. Lepší variantou je použít speciální těhotenský piercing z bioplastu.